Můj táta mě vždycky vychovával k naprosté dochvilnosti.
Jak?
Jednou dorazíte dom jen minutu po smluvené hodině, navíc s jazykem na vestě a zpocení jak vrata od chlíva, páč jste běželi přes půlku města, a rodič stojí ve dveřích s prstem na ciferníku svých hodinek. No, tak pak si můžete následující dva dny místo hraní na počítači leda cvrnkat kuličky. A to víte, když žijete v době, kdy všichni sedí na ICQ (překlad pro mladší čtenáře – něco jako Viber – asi – páč nevím, jak funguje), a na vašem tlačítkovém mobilu můžete leda tak zapařit hada, je počítač poměrně dost důležitý.
A to nemluvím o Prehistoriku, Bulánkách a Pacmanu, že jo. (Těžká nostalgie, co?)
No zkrátka, bývala jsem všude první. MNĚ všichni spolužáci psali, že budou mít zpožďo a O MNĚ jediné se vědělo, že budu na smluveném místě o deset minut dřív. Jó, to byly časy.
Jak jsem se přestěhovala do Prahy, šlo to všecko do kopru. Totálně.
Když žijete ve městě, kdy jezdí autobus dvakrát do hodiny, tak se sakra snažíte, abyste ho stihli. Ale v Praze?
„Do řitě, ujíždí mně tramvaj! …. Nevaaa, za dvě minuty jede další…“
Jenže tady už to není jak v Prostějově, kde si možete trochu popoběhnout, abyste dohnali případné skluz. V Praze doběhnete leda tram a pak se dokodrcáte k metru, kde zase nasadíte tempo, při kterém zvládnete srazit dva lidi, abyste viděli, jak se vám zavírají dveře metra před nosem. „Nevaaa, za dvě minuty jede další…“
Ale prostě v Praze jak vám ujede jeden dopravní prostředek, jste v háju.
Blbý je, když si takhle jako chroničtí opozdilci jednou vyrazíte na otočku na Moravu a chcete během jedneho dňa stihnout zubařa v Brně, kadeřnicu v Prostějově, rodiče a vlak dom v Olomoucu.
Tak jsem šla na bus, které mi po příjezdu do Brna měl dopřát půl hoďky na přesun po městě.
„Chcu to vrátit. Nejedu.“
„Jak jako vrátit? Už jsem vám prodal lístek!“
„No ale s váma já nechcu jet. Chcu jinó společnost. Dyť to prodáte někemu, ne?“
„A jak si to jako představujete? … Kam jedete?“ bafnul na mě řidič.
„Br.. Do Brna.“
Tak řidič sebral panince lístek, vrazil ho do ruky mně a já si šla najít fleka.
Vyrazili jsme na cestu, najeli na dálnicu a řidič pustil rádio.
„…. si počkáte na trase Olomouc-Vyškov, kde se tvoří velké kolony. Naopak D1 je tentokrát naprosto průjezdná.“
Tak jsem se s naprostým zděšením podívala na řidiče, který si hlasitě povzdechl a vyvalil se na volant, neboť právě do té kolony vjel.
„Tož já bysem chtěla do Brna, ale řeknite mně, kdy tam asi budem?“
„Jo, tak to fakt nevím.“
„A tak já nevím, jestli mám jet teda. Pojedete po staré aspoň?“
„Ne, risknu dálnicu.“
„Tož mně déte jeden lístek.“
Nakonec jsme měli sekeru jen čtvrt hodiny a já sprintem dorazila do nemocnice a zastavila se až o zubařské křeslo.
Ve 13 hod musím být u kadeřnice, mám tři hodiny, takže když pojedu busem v 11:20, budu mět 23 minut na přesun. POHODA.
V 11:20 bus nikde.
Dorazil v 11:30. „Dobrý, to je 10 min, POHODA.“
Po pěti minutách si všímám, že furt nejedem a řidič se tam crcá s tou mašinou na lístky. Přiběhne druhé řidič.
„No to je urvaný! Tě někdo vytrhnul ten lístek, co? Dé mně něco ostryho.“
Přijde třetí řidič.
„Tak co, chlapi?“
„Je to urvaný. Přines nové strojek.“
„Jedu pro něj!“
Neeeeeeee!!! Už je 11:40, to je DVACET MINUT ZPOŽDĚNÍ!
„Tady to je.“
„Dík. … V kolik jsi měl vyjíždět?“
„Počky, se podívám… O půl.“
„To už ale máš čtvrt hodiny skluz. Víš to, ja?“
„To doženu.“
Strojek vyměněn, nadbyteční řidiči odešli a nastoupil zbytek lidí.
„Pane vedoucí! Jedete do Prostijova?“
„Ano.“
„A tak jaktože jedete z jedenáctky?“
„Vždycky se jezdí z jedenáctky.“
„Ale ta paní z informací mně řekla, že jedete z dvanáctky.“
Řidič pokrčil rameny a ve mně to začíná pomalu bublat, páč už se vidím, jak se vracím dom do Prahy s šedinama, ale aspoň s umytou hlavou, páč to bude všecko, co s kadeřnicou stihnem.
„A kudy jedete do teho Prostijova?“
„Přes Vyškov.“
„A máte hodně zastávek? Protože já spichám, víte. Tak že bych kdyžtak jela s tím kolegou z dvanáctky.“
Druhé pokrčení ramenou.
„Kolik teda máte těch zastávek? Není ten druhé rychléší?“
JEŽIŠMARJA, jede do Prostějova, tak si do prdele kupte ten debilní lístek a sedněte si na zadek, ať už sakra JEDEM!
… jsem chtěla vykřiknout.
Srabácky jsem ale jako slušně vychovaná holka držela pusu a jen se mlátila hlavou do sedačky s mobilem v ruce, abych uprosila svoji kadeřnicu, že když mně to aspoň umyje, vyfoukám si ty vlasy sama.
Se zpožděním 40 minut jsme konečně vyrazili na cestu.
Sice cestou řidič málem urval šaltrpáku, ale kdyby nepráskl do koní, urvala bych mu nejspíš něco já.
Nakonec jsem dorazila ke kadeřnici s pětiminutovou rezervou, takže vlasy mám nové, šediny zakryté (i ty, které mi vyrašily během tehoto dne), zub opravené, ale zas pro změnu nestíhám deadline v práci.
Ale já to stihnu. Ještě mám dva dny. POHODA. 😜
Jak to máte vy? Taky je prokrastinace vaše prostřední jméno?
Krásné Velikonoce! 🐥 🐰
M.
