Nezastavujeme, máme zpoždění!

Napsala 16.4.2017 Život

Můj táta mě vždycky vychovával k naprosté dochvilnosti.
Jak?
Jednou dorazíte dom jen minutu po smluvené hodině, navíc s jazykem na vestě a zpocení jak vrata od chlíva, páč jste běželi přes půlku města, a rodič stojí ve dveřích s prstem na ciferníku svých hodinek. No, tak pak si můžete následující dva dny místo hraní na počítači leda cvrnkat kuličky. A to víte, když žijete v době, kdy všichni sedí na ICQ (překlad pro mladší čtenáře – něco jako Viber – asi – páč nevím, jak funguje), a na vašem tlačítkovém mobilu můžete leda tak zapařit hada, je počítač poměrně dost důležitý.
A to nemluvím o Prehistoriku, Bulánkách a Pacmanu, že jo. (Těžká nostalgie, co?)

No zkrátka, bývala jsem všude první. MNĚ všichni spolužáci psali, že budou mít zpožďo a O MNĚ jediné se vědělo, že budu na smluveném místě o deset minut dřív. Jó, to byly časy.
Jak jsem se přestěhovala do Prahy, šlo to všecko do kopru. Totálně.

Když žijete ve městě, kdy jezdí autobus dvakrát do hodiny, tak se sakra snažíte, abyste ho stihli. Ale v Praze?
„Do řitě, ujíždí mně tramvaj! …. Nevaaa, za dvě minuty jede další…“
Jenže tady už to není jak v Prostějově, kde si možete trochu popoběhnout, abyste dohnali případné skluz. V Praze doběhnete leda tram a pak se dokodrcáte k metru, kde zase nasadíte tempo, při kterém zvládnete srazit dva lidi, abyste viděli, jak se vám zavírají dveře metra před nosem. „Nevaaa, za dvě minuty jede další…“
Ale prostě v Praze jak vám ujede jeden dopravní prostředek, jste v háju.

Blbý je, když si takhle jako chroničtí opozdilci jednou vyrazíte na otočku na Moravu a chcete během jedneho dňa stihnout zubařa v Brně, kadeřnicu v Prostějově, rodiče a vlak dom v Olomoucu.
Tak jsem šla na bus, které mi po příjezdu do Brna měl dopřát půl hoďky na přesun po městě.

„Chcu to vrátit. Nejedu.“
„Jak jako vrátit? Už jsem vám prodal lístek!“
„No ale s váma já nechcu jet. Chcu jinó společnost. Dyť to prodáte někemu, ne?“
„A jak si to jako představujete? … Kam jedete?“ bafnul na mě řidič.
„Br.. Do Brna.“

Tak řidič sebral panince lístek, vrazil ho do ruky mně a já si šla najít fleka.
Vyrazili jsme na cestu, najeli na dálnicu a řidič pustil rádio.
„…. si počkáte na trase Olomouc-Vyškov, kde se tvoří velké kolony. Naopak D1 je tentokrát naprosto průjezdná.“
Tak jsem se s naprostým zděšením podívala na řidiče, který si hlasitě povzdechl a vyvalil se na volant, neboť právě do té kolony vjel.

„Tož já bysem chtěla do Brna, ale řeknite mně, kdy tam asi budem?“
„Jo, tak to fakt nevím.“
„A tak já nevím, jestli mám jet teda. Pojedete po staré aspoň?“
„Ne, risknu dálnicu.“
„Tož mně déte jeden lístek.“

Nakonec jsme měli sekeru jen čtvrt hodiny a já sprintem dorazila do nemocnice a zastavila se až o zubařské křeslo.

Ve 13 hod musím být u kadeřnice, mám tři hodiny, takže když pojedu busem v 11:20, budu mět 23 minut na přesun. POHODA.
V 11:20 bus nikde.
Dorazil v 11:30. „Dobrý, to je 10 min, POHODA.“

Po pěti minutách si všímám, že furt nejedem a řidič se tam crcá s tou mašinou na lístky. Přiběhne druhé řidič.
No to je urvaný! Tě někdo vytrhnul ten lístek, co? Dé mně něco ostryho.“
Přijde třetí řidič.
„Tak co, chlapi?“
„Je to urvaný. Přines nové strojek.“
„Jedu pro něj!“

Neeeeeeee!!! Už je 11:40, to je DVACET MINUT ZPOŽDĚNÍ!

„Tady to je.“
„Dík. … V kolik jsi měl vyjíždět?“
„Počky, se podívám… O půl.“
„To už ale máš čtvrt hodiny skluz. Víš to, ja?“
„To doženu.“

Strojek vyměněn, nadbyteční řidiči odešli a nastoupil zbytek lidí.

„Pane vedoucí! Jedete do Prostijova?“
„Ano.“
„A tak jaktože jedete z jedenáctky?“
„Vždycky se jezdí z jedenáctky.“
„Ale ta paní z informací mně řekla, že jedete z dvanáctky.“

Řidič pokrčil rameny a ve mně to začíná pomalu bublat, páč už se vidím, jak se vracím dom do Prahy s šedinama, ale aspoň s umytou hlavou, páč to bude všecko, co s kadeřnicou stihnem.

„A kudy jedete do teho Prostijova?“
„Přes Vyškov.“
„A máte hodně zastávek? Protože já spichám, víte. Tak že bych kdyžtak jela s tím kolegou z dvanáctky.“
Druhé pokrčení ramenou.
„Kolik teda máte těch zastávek? Není ten druhé rychléší?“
JEŽIŠMARJA, jede do Prostějova, tak si do prdele kupte ten debilní lístek a sedněte si na zadek, ať už sakra JEDEM!
… jsem chtěla vykřiknout.

Srabácky jsem ale jako slušně vychovaná holka držela pusu a jen se mlátila hlavou do sedačky s mobilem v ruce, abych uprosila svoji kadeřnicu, že když mně to aspoň umyje, vyfoukám si ty vlasy sama.

Se zpožděním 40 minut jsme konečně vyrazili na cestu.
Sice cestou řidič málem urval šaltrpáku, ale kdyby nepráskl do koní, urvala bych mu nejspíš něco já.

Nakonec jsem dorazila ke kadeřnici s pětiminutovou rezervou, takže vlasy mám nové, šediny zakryté (i ty, které mi vyrašily během tehoto dne), zub opravené, ale zas pro změnu nestíhám deadline v práci.

Ale já to stihnu. Ještě mám dva dny. POHODA. 😜

Jak to máte vy? Taky je prokrastinace vaše prostřední jméno?

Krásné Velikonoce! 🐥 🐰

M.

Jak jsem umírala hlady

Napsala 15.1.2017 Život

Dvě slova.
Stačí dvě slova, abyste ženě zlomili srdce nebo zničili sebevědomí.
Nechci tě.
Miluju jinou.
Jsi tlustá.
Nejez to.

Srdce už jsem zlomené měla, ale teď je zocelenější a znovu miluje. Zato moje sebevědomí se stále plazí někde u země a dělá mi sakra problém zvednout ho aspoň do výše kotníků.

Že se považuju za největšího cvalíka v širokém a dalekém okolí mají možná na svědomí právě ta osudová dvě slova, vyřčená za mých pubertálních let.
Musíš hubnout.

Čert a mí rodiče tomu chtěli, abych jela do lázní.
S tátou.
Na křížek.

Bez doplatku.
Žel bohu, tyto konkrétní lázně se zaměřovaly jen na tři zdravotní problémy: lupénku, cukrovku a obezitu. A jelikož nafingovat lupénku a cukrovku není taková prča, je jasný, že jako oplácaná holka jsem vyrazila do lázní zhubnout.

A bylo to tam. Zas ta dvě slova.
Kolik vážíš?
Budeš cvičit.
Každý den.
Míň jíst.

Doktorka mi předepsala tu nejkrutější dietu, jakou jsem v životě viděla. Kromě předepsaného jídla se očividně předpokládalo, že mě nakrmí také horký letní vzduch a rodičovská láska. Upřímně, ta JEDINÁ mě opravdu nakrmila.
Sekanou s chlebem a hořčicí.
Každý víkend.
Zatímco v pondělí jsme si s tátou ještě očuchávali prsty vonící po domácí stravě, ve čtvrtek jsme nerudní hlady odpočítávali hodiny do pátečního příjezdu tety a její tašky narvané žrádlem až k prasknutí.

Že má přivézt všecko jídlo, co uveze, jsme si uvědomili během první večeře.
Večeře, na kterou jsme čekali zoufalí hlady.
Koneckonců, celý den mě honili v tělocvičně jak nadmutou kozu, takže nějaká šťavnatá odměna by byla docela žádoucí.
V jídelně se to hemžilo lidma. Opravdu prostorově objemnýma lidma.  A paradoxně všichni měli před sebou na stole větrník jako dezert.
My dva ho tam neměli. Diabetik a tlusťoška.

Servírka donesla všem jídlo, včetně taťky (maso s těstovinami a UHO – můj kručící žaludek udělal hlasité mňam) a čekala jsem jen já. Jenom já.

A pak jsem to uviděla. Nesla to jako jídelní servis z filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Upoutalo to pozornost všech. Naprosto všech. Můj zděšený pohled totiž doplnil tátův hurónský smích, když přede mě servírka položila talíř. (S úsměvem. Mrcha.)

Flák masa.
Kus hovězího.
Žádná zelenina.
Žádná omáčka.
Holé maso.
Polité vodou.

Skoro jsem si přála, aby se ta opodál smějící se mi buclina udávila větrníkem, který na ni zíral z jejího stolu.

No nic, když si holt někdo pořídí děti, musí se o ně starat.
Tak jsem na taťku hodila oči á la kocour ze Shreka, a ten mi beze slov vysypal polovinu svých těstovin na můj zoufale prázdný talíř.

Později se ukázalo, že nejsem jediná, kdo trpí.
Alespoň tak jsem si vysvětlila lidské hovno, vyplknuté přímo na parapet okna jídelny.
Zevnitř.

Měsíc uběhl, já při odchodu sestrám křivě odpřísáhla, že jsem se jiného jídla kromě pravidelného přídělu nedotkla, tudíž si nedokážu vysvětlit pouze kilový úbytek na váze. Odevzdali jsme klíče od pokoje a stopadesátkou to valili zpátky domů za tetou a jejími voňavými obědy.

Uběhlo třináct let a já jsem vděčná za ta dvě slova, která mě provází nyní.
Miluji tě.
Jsi krásná.
(Ale taky aspoň trochu, pár kilo, cukr nejez, hlavně zpevňuj. Css.)

Myslím, že v dnešní době se musíme spíš učit mít rády samy sebe.
S kily navíc, nedokonalým make-upem i neznačkovým oblečením.
Já teda nevím jak vám, ale mně to ještě moc nejde.
ALE – snažím se.

Vaše M.

P.S. Ráda bych poděkovala Tabáku, který se jako jediný provizorní obchod s „potravinami“ vyskytoval v okolí lázní. Vaše sušenky a žvýkačky nám tehdá zachránily život.

#Recenze: Dívka ve vlaku

Napsala 21.9.2016 Knihy

NIKDY NIKOMU NEPROZRAZUJTE, KDO JE VRAH!
Ani když vám bude horem spodem vykládat, jak to stejně nebude číst, jen potřebuje vědět bližší info, aby o tom mohl třeba napsat článek. Jako já před pár týdny, když jsem hupla na přítele a dožadovala se přesných informací ohledně Dívky ve vlaku, kterou už na rozdíl ode mě četl.

(On je ještě takový knižní benjamínek, takže neví, jak to mezi náma knihofilama chodí. Budiž mu odpuštěno.)
Každopádně i kdybyste druhým vykládali celý příběh do nejmenších detailů, vraha prostě nesmíte prozradit NIKDY.

No takže suma sumárum, já jsem se pustila do čtení tohoto bestselleru poskvrněná důležitými fakty.
A to už pak prostě není vončo.
Nicméně přečíst Dívku ve vlaku je taková knižní povinnost každého booklovera, tak jsem se hecla a druhou půlku knížky zhltla během noci.
Usínala jsem až za zvuku přijíždějících popelářů. (Deadliny jsou svině, ještě musím dát tři knihy během příštích deseti dnů, kill me now!)

funny-sarah-andersen-book-reading-night

Nejdřív nějaké ten obecné výcuc pro neznalce:
Rachel dojíždí ranním vlakem do Londýna. Den co den si prohlíží útulné předměstské domky, a když vlak na chvíli zastaví u návěstidla, naskýtá se jí pravidelně letmý pohled do soukromí mladého páru. Postupem času Rachel začíná mít pocit, že ty dva lidi zná. Představuje si, že je zná. Dá jim dokonce jména: Jason a Jess. Jednoho dne však zahlédne něco, co ji šokuje. Stačí pouhá minuta, než se dá vlak zase do pohybu, a náhle je všechno jinak… Krátce nato se Rachel dozví, že se „její“ Jess pohřešuje, a proto se rozhodne obrátit na policii. Není si jistá, zda tím nenadělá více škody než užitku, zatímco se stále více zaplétá do příběhu, který není její, ale jenž nakonec obrátí naruby život úplně všem.

A co si tedy o Dívce ve vlaku myslím já?
.   .   .
Měla jsem chuť do teho příběhu skočit a všecky profackovat. Hlavní hrdinka Rachel je dost težké vožungr, mrtvá Megan zase fetující rádodajka, její manžel Scott násilnické magor, Rachelin ex Tom psychopat a jeho nová manželka Anna kráva na entou. A to jejich děcko taky pořád řve.

Možná to vypadá, že mám lehce hejtovskou náladu, ale není tomu tak. *uprimny_vyzubeny_usmev*
Na druhou stranu, vzhledem k tomu, že jsou cvoci všeci do jednoho, vrahem mohl být od začátku kdokoliv.
Což ocení jen ti čtenáři, kteří neznají vraha, ŽE.

Ale jo, užila jsem si to.
Nemám ráda krváky, horory nebo zkrátka knihy, po jejichž přečtení se bojím jít aji vyčůrat.
Takovou knihou naštěstí Dívka ve vlaku nebyla.
Přesto byl příběh napínavý, čtivý a zajímavě se vyvíjel.

Jestli Paula Hawkins napíše něco dalšího, nejspíš si to přečtu.
Ale tentokrát nechci dopředu VŮBEC NIC VĚDĚT!

Hodnocení: 6,5/10

Název: Dívka ve vlaku
Autor/ka: Paula Hawkins
Rok vydání: 2015
Nakladatelství: Ikar
Počet stran: 328

arara

Jak jsem dělala detox jater a žlučníku

Napsala 22.8.2016 Život

„Lásko, uděláme si detox! A je to pré pěkné hnus, tak se na to psychicky připrav!“
Teda na to, že je o něco mladší, vládne doma můj milý pevnou rukou. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, jak jsem na tuhletu drasťárnu mohla přistoupit. Byl to pěkné humáč, myslela jsem, že UMŘU!

Já jsem si pod spojením „detoxikace organismu“ vždycky představovala půst, hromady ovoce, zeleniny a šťáv, různé čaje nebo bylinky. No. Jenže to by nebyl můj nejmilejší, aby někde nevyštrachal nějakou šílenost, při které se během očisty těla vyplaví i trocha toho adrenalinu.
(A to rozhodně nebylo to nejhorší, co se vyplavilo.)

fastingTato detoxikace trvá vlastně jen dva dny. Dva velmi DLOOOUHÉ dny.
Začíná to poměrně nevinně. Týden předtím musíte vypít sklenici jablečného moštu denně.
To ještě byla pohodička, takové detox bych dělala třeba nonstop.
No, tak nadšení mě rychle přešlo.
V den samotné očisty musíte dodržovat PŮST.
To by normálně snad taky nebylo tak těžký, pomineme-li, že já i milouš jsme hladoví dost nerudní. Ale postili jsme se oba, žádné žvanec jsme si navzájem nemuseli závidět, takže jsme si ten den navzájem cucali palce, abychom naše kručící žaludky aspoň trochu uspokojili.

Ten den jsme totiž byli na Dyzajn Marketu. A tam mají kromě krásného oblečení taky VOŇAVÉ A KRÁSNÉ jídlo.
Ty jo, to bylo maso! To od Frank´  s, takové šťavnaté burgery a … No nic, moc se rozvášňuju. Prostě jsme nakoupili pár věcí, co se nejí a jeli jsme dom. Tam nás čekala jiná chuťovka. A sice epsomská sůl. FUJ! Tahle sůl je hořká, ale tak jako hnusně. (Jestli si libujete v tonicu, tak sorry, tohle je jiný level. Mnohem vyšší.)
Jo a ještě jedna perlička, tahle sůl se používá ke HNOJENÍ JEHLIČNANŮ. Ňamka.
No, a klasická sůl se rozpouští ve vodě a dává vypít, když chce někdo dobrovolně a cíleně vyvolat zvracení. Toho se nemusíte bát.

Frank´s

Ne, kecám, haha, stejně se vám bude chtít zvracet! Ale nebojte nic, všecko má svůj čas! A ten přijde později.
Uděláte si velký nálev téhle hořké soli, a ten dle přesných rozpisů upíjíte. Tohle má být prý to nejhorší, co během detoxu pozřete, ale já mám teda jiné názor.

grep a olejPřed spaním musíte vypít sklenici grepové šťávy s olivovým olejem. Tak asi půl na půl.
Bleh. Asi budu muset udělat pauzu a odskočit si, jen si vzpomenu a je mně blivno. Brrr.
No, a sotva to vypijete, tak máte pět minut na to, abyste si šli lehnout.
(Zuby doporučuju vyčistit až po vypití během těch povolených pěti minut. Věřte mi, nechcete jít spát s tou pachutí v puse a celí umaštění.)
Lehnete si na pravý bok a do pozice embrya. No a pak jdete spát.
Dáte budíček na 06:00, zase vysosnete jednu sklinku epsomské soli, jdete spát, poslední rundu si dáte v 10:00 a máte hotovo. Dobrý, ne?
Pak už můžete pomalu najet na běžný stravovací režim, respektive nic těžkého a smaženého.

Tak. A teď teda co se děje a s čím počítat:
1) Každý člověk to vnímá a prožívá jinak, tak se nenechte odradit mnou. Zatímco já si ráno málem volala rychlou, když jsem se plazila po čtyřech ze záchodu do postele, můj milý během 24 hodin strávil jednu intenzivní půlhodinku na záchodě a toť vše.
2) Dělejte to během víkenda, páč vaším nejlepším přítelem bude záchod a kýbl.
3) Množství si budete muset upravit dle vaší postavy. Já mám 171 cm a su cvalík a zapůsobila na mě hned první sklenička soli. Přítel má 196 cm a je hubené jak nudla, takže se to v něm hnulo až druhé den a klidně by snesl dvojitou dávku.

Nejmilejší byl docela spokojené a pré si to za pár týdnů zopákne.
Tak to já teda ani za zlatý prase! Radši se budu držet těch detoxů v podobě půstu, ovocných a zeleninových šťáv a bylinek.

Nicméně pokud na to máte koule a nebojíte se výzev, tady vám přikládám postup očisty.
A teď jdu grilovat, ať si po tomhle článku zase spravím chuť!

PS: Náš výsledek -> žádná velká změna ani u jedneho z nás. Líp nespíme, ekzému nás to nezbavilo, šutry z nás nelezly (možná nějaké písek), ale střeva nám to pročistilo slušně!

#Recenze: Sirotčinec slečny Peregrinové 2: Podivné město

Napsala 20.8.2016 Knihy

Když jsem si koupila první díl této trilogie, šupla jsem ho do knihovny a jeho četbu oddalovala, co to šlo.
Ale Sirotčinec slečny Peregrinové byl bestseller, všeci ho četli.
Jenže já do něj doma nahlédla, viděla ty strašidelné fotky a rozhodla se, že na tu knihu prostě zatím nemám koule.

Naštěstí jsem měla kliku, neboť můj milý se chopil četby jako první a svým subjektivním okem zhodnotil, že je kniha v pohodě a zvládne ju i srabík jako já. Tak jsem využila jedné párty, kde jsem omylem skončila jako jediná holka (navíc cizí), sedla si na gauč na samotce a pustila se do čtení.
No a za dva dny jsem měla hotovo!

Na druhý díl jsem slyšela od jedné slečny kritiku. Prý ho ani nedočetla a na třetí odmítá i sáhnout. Díky tomu jsem byla skeptická, ale víte co?

Bylo to SUPER!
Mě to fakt bavilo. Srovnávat ho s prvním dílem nepovažuju za rozumné, jde prostě o pokračování příběhu.
A druhý díl měl větší spád, byl napínavější, bylo to drámo, a já často četla do brzkých ranních hodin, protože jsem se prostě nemohla odtrhnout.

Ze všeho nejúžasperegrini2nější jsou ty FOTKY.
Šmarja pano, já fakt nevím, kde je Ransom Riggs nasbíral, ale ty fotografie jsou neskutečný.
Vlastně ani nevím, jestli je sesbíral a pak podle nich poskládal příběh, nebo vymyslel příběh a pak dodal fotky, jestli je nějak upravoval, … Nevím.
Ale je to mazec. Některé jsou docela psycho.
Nicméně nebuďte srabíci jako já, jakmile budete znát příběh, budete na ně nahlížet úplně jinak. ☝

A o čem že je druhý díl podivných dětí?
Deset podivných dětí prchá před armádou obludných monster. A pomoci jim může jen jediný člověk – jenže ten je uvězněn v těle ptáka.
Mimořádná pouť, která začala v knize Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, pokračuje. Jacob Portman se vydává se svými novými přáteli na cestu do Londýna, podivného hlavního města celého světa. Doufají, že zde naleznou lék pro svou milovanou ředitelku, slečnu Peregrinovou. Jenže ve městě ničeném válkou číhají nečekaná překvapení na každém rohu. A než Jacob dovede podivné děti do bezpečí, musí učinit důležité rozhodnutí, které se týká jeho lásky k Emmě Bloomové.

Na téhle trilogii mě zaujala ještě jedna věc.peregrini1
Ačkoliv jde o smyšlený příběh, autor do knihy promítá válku z roku 1940, Hitlera a všechny hrůzy, které se ve skutečnosti bohužel opravdu odehrály. Na tom možná není nic zvláštního, ale v příběhu padají bomby, pumy půlí domy vejpůl, dětem umírají rodiče a dospělí se skrývají před smrtí v kolejišti metra.
Přitom jde jen o doplnění příběhu, ne o jeho hlavní děj.
Přijde mi to jako dobré ozvláštnění knihy. 😌

Pokud jste druhý díl ještě nečetli, kupte si ho toť.

Hodnocení: 7/10

Název: Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti: Podivné město
Autor/ka: Ransom Riggs
Rok vydání: 2014
Nakladatelství: Jota
Počet stran: 424

arara

#Recenze: Než jsem tě poznala

Napsala 6.8.2016 Knihy

(Pozor, obsahuje spoiler!)

„Jó, tu jsem četla, no na koncu jsem řvala tě povim.“
Tohle mi řekla moje ségra, kterou jen tak něco nerozbulí (pokud s ní zrovna necloumají těhotenské hormony).
Takže prvotinu od Jojo Moyes jsem koupila, strčila do knihovny a její četbu oddalovala co to šlo. Zkrátka jsem neměla náladu na bulící příběh, i když jsem odevšad slýchávala, jak krásná je to kniha.
Ne, prostě chcu happyendy a šmitec.

Jenže pak mi najednou na Facebooku vyskočil trailer na filmové zpracování knihy.
No do prkvančic…
Tak teď už si to budu muset přečíst, protože film budu chtět vidět, že jo.
Navíc se ta Moyes nějak rozfrcla, a kam jsem se koukla, na Instagram všemožných bookloverů, všude samá Jojo.
No nic. Nachystala jsem si sváču, balení kapesníků a vrhla se na to.

NezJsemTePoznala

Taky jsem řvala. Dokonce jsem se tak zajíkala, že mě na konci musel přítel utěšovat. (Sice se u teho objímání třásl smíchy, když mě viděl, ale budiž mu odpuštěno. )

Takže, nejdřív takový ten obecný výcuc o knize:
Louisa Clarková je obyčejná dívka žijící mimořádně obyčejným životem. Má ráda svou práci v bistru, svého dlouholetého přítele a svět, který končí s hranicemi malého rodného městečka. Svůj život by za nic nevyměnila. Když však bistro zavřou, Louisa měnit musí. Svět Willa Traynora naopak žádné hranice nemá. Je to svět adrenalinu, velkých obchodů i peněz, svět možností bez omezení. Will svůj život miluje. Když ho však nehoda upoutá na kolečkové křeslo, ví, že už ho nebude moci žít jako doposud. Jen těžko si lze představit více nesourodou dvojici než náladového a depresivní Willa a jeho novou optimistickou a upovídanou ošetřovatelku Lou. Romantický příběh o dvou lidech, kteří nemají nic společného, dokud jim láska k nohám nepoloží celý svět. S ním však i otázku, jak vysokou cenu je člověk ochoten zaplatit za štěstí toho, koho miluje.

Jedna věc se Jojo nedá upřít, má fakt dobrý smysl pro humor. Louisa s Willem se navzájem špičkovali tak milým a hubatým způsobem, že jsem se musela docela často smát. Blbý naopak je, že se tak nějak všeobecně ví, že je to doják. Z toho vyplývá, že kniha nekončí tak, jak bychom si my, milovnice bílých plotů a rodinných idylek, přály.
No a to blbý je právě to, že téměř od začátku víte, co se stane. To mě trošku štvalo.
A taky mě štvala Louisina sestra Katrina. Tu jsem měla několikrát chuť proliskat, i přes pár světlých okamžiků.

Kniha se četla sama. Jakmile přelouskáte první kapitolu, tak pak už je to kvapík. Příběh je to krásný a donutil mě zamyslet se nad tím, jak bych se zachovala ve Willově případě. A upřímně, nevím. Nikdo nevíme, jak se zachováme v konkrétní krizové situaci, dokud skutečně nenastane. I když pevně doufám, že ani moji nejmilejší ani já nebudeme muset nikdy cokoliv podobného řešit.

A pokud knihu ještě nemáte, neváhejte a kupte si ji zde.

Hodnocení: 8/10

PS: Do kina na to nejdu. Nechcu rušit ostatní diváky svým sloním smrkáním, ani ukazovat, jaký su bulánek. Počkám si, až to bude ke zhlédnutí doma a budu soplit svému milému do rukávu. 😜

Název: Než jsem tě poznala
Autor/ka: Jojo Moyes
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: Ikar
Počet stran: 408

arara

Jak jsem hejtovala lásku

Napsala 5.3.2016 Život

Když skončí vztah, o kterém jste leta doufali, že je ten pravý, přijde období totálně na nic. Jen smutek střídající vztek a slzy.
Někde jsem četla, že je to podobné, jako když se vyrovnáváte se smrtí:
1. fáze popírání -> Ne, to nemůže být pravda…
2. fáze hněvu -> Proč se tohle muselo stát zrovna mně?!
3. fáze smlouvání -> Udělala bych cokoli, kdyby to teď mohlo být jinak…
4. fáze deprese -> (no, tady se prostě furt dokola brečí)
5. fáze smíření -> Čas všechny rány zhojí, zase bude dobře.

Nikdo vám nedokáže říct, jak dlouho bude která fáze trvat, ale já už dneska vím, že je nutné si projít postupně každou z nich.
Největší oporou jsou v takovém období přátelé, kteří ví, že místo trapných klišé typu „To bude dobrý“ mají raději vytasit otázku „Vodku nebo rum?“

Znáte animovaný film V hlavě? Půl roku jsem chodila po ulicích s výrazem Nechuti, postavičky právě ze zmíněného filmu. Bože. Jako na pěst jsem všude potkávala ocumlávající se dvojice. Naštěstí byli všichni neustále nalepení na sobě, takže většina ani nepostřehla můj otrávené obličej, když jsem šla kolem.
Většina.

DISGUST_Fullbody_Render

Šla jsem po obchodním centru a hledala bankomat.
Přede mnou byla jen jedna dvojice „mladých a neklidných“.
Ale jediné, co tihle dva někam strkali, byly jejich jazyky do pusy, protože dobrých 10 vteřin jsem čekala, až se přede mnou bude odehrávat něco jiného než blížící se sex.
Inu, to víte, někdy vám prostě rupne v bedně, a když jste zrovna v blbé fázi rozchodu…

„PROMIŇTE! Bude vám to ještě dlouho trvat?!“
Teenageři se od sebe odlepili, a s očima pořád zamlženýma touhou se na mě podívali.
„Ano, teprve jsem tam tu kartu dala. Ale jestli spěcháte, tamhle je ještě jeden bankomat.“
(Nutno podotknout, že slečna musela být opravdu zamilovaná, neboť reagovala velmi mile. Já bych se možná kopla do hlavy. S rozběhem.)
„Díky.“ A šla jsem.
Nicméně po pár krocích jsem se plácla do čela a řekla si: „Ty seš ale kráva!“

0519-embarrassed-girl-red-sweater_sm

Dneska už se tomu směju, stejně jako předtím (předpokládám) ta mnou napadená dvojice.
A víte proč? Protože už zase patřím do té skupiny „mladých a neklidných“.
Už víc než rok chodím se svým nejmilejším po ulicích, aniž bych měla oči pro kohokoliv jiného kromě něj.

Proto pokud zrovna máte hejtovské období lásky, vězte, že je to úplně normální a že nebude trvat věčně. A až přijde ten pravý člověk, nebudete v něj muset doufat.
Prostě to budete vědět. ♥

Mnoho podob pančelství

Napsala 29.5.2015 Život

Víte, proč píšu první článek až po půl roce?
Začala jsem pracovat ve školství.
Kdo zná, netřeba vysvětlovat dál.
Kdo nezná – pozná, až si pořídí první mrně a uspořádá mu doma narozeninovou oslavu pro dalších dvacet dětí. (Hodně štěstí, nervů a ibalginu!)
Nicméně pro představu -> hoďte do mraveniště ocumlané lízátko, a takhle to asi vypadá, když ráno vkročí do školní budovy noha učitelova.
UPŘESNĚNÍ: Mluvím samozřejmě o prvním stupni, na druhém má učitel spíš repelentní účinek.

uca
Ačkoliv su každé den vycucaná jak týden staré bonbon, jedna věc se kantořině zkrátka nedá upřít.
Během jednoho školního roku si vyzkoušíte snad všechna možná povolání, ke kterým byste si v životě normálně ani nepřičuchli!
Koneckonců, kdo jiné může dělat sexuologa, instalatéra a kouzelníka než prvostupňácké učitel?

Biochemik
„Paní učitelko! Mně v tom pití něco plave!“

Detektiv
„Já nevím, kdo tam tu žvýkačku nalepil, ale já to nebyl!“

Filosof
„Proč se to musíme učit, když je to na internetu?“

Grafik
„Paní učitelko, vždyť jste mu nenakreslila druhou nohu…“

Informátor
„Cože?! My se zítra fotíme???“

Kariérový poradce
„Já budu prezidentem. A nebo hasičem. Co je lepší?“

Kouzelník
„Já jsem měl žákovskou na lavici a teď tam není!“

Likvidátor pojistných událostí
„Paní učitelko, on mi rozbil boxík!“

Partnerský terapeut
„A až budu mít nějakou holku, a ta mi zavolá, až budu na fotbale, mám jí to vzít?“

Sexuolog
„A jak ten dárce ty spermie jako daruje?“

Zubař
„Mně se kýve zub! …. A je venku. Co s ním?“

superuca

Bohužel se taky stává, že se omylem dostaneme do naprosto nelichotivých pozic.
Fakt omylem.
Přísahám.

Alkoholik
„Jak se píše portské? Já vám přinesu 50 litrů! Za jak dlouho ho vypijete?“

Neurotik
„Zvyknete si. Naše první paní učitelka si taky zvykla.“

Schizofrenik
„… ale teď máme matiku, paní učitelko.“

Kleptoman
„Já mám sešit u vás. Jsem ho tam viděl. No fakt.“

neurotik

Občas mám pocit, že už mi hrábne.
Ale ve skutečnosti se ze mě stala úplně stejná kvočna jako z ostatních.
A víte co? Je to dobře. :)

P.S. Čestně prohlašuju, že 50 litrů portského vína jsem NEDOSTALA. Tudíž nedokážu říct, za jak dlouho bych ho vypila.

Šťastný nový rok 2015!

Napsala 31.12.2014 Život

Nedávno jsem na Twitteru četla:
„Nesnáším lidi, co mají blog a pak tam měsíc nic nenapíšou.“
Ups.

Sáhlo mi to do svědomí, proto bych se na začátek ráda omluvila za to, jak nezodpovědná blogerka jsem vůči vám čtenářům. V říjnu jsem nastoupila do nové práce, kde mám každý den na starost 22 dětí a věřte mi, po večerech su ráda, že žiju.

Nicméně!
Jedním z mých novoročních předsevzetí je psát pravidelně, tak věřím, že to dodržím.

Ráda bych vám všem poděkovala, že jste mými čtenáři a děkuji také za každý komentář nebo milý email. Věřte mi, že jste mi pokaždé udělali radost!

Jelikož je dnes poslední prosincový den, chtěla bych vám do nového roku 2015 popřát jen to nejlepší a hlavně:

wish-pebbles-3

1. Važte si všeho dobrého a hezkého, co vás potká, i kdyby vás to mělo těšit jen krátký okamžik.
2. Milujte a dávejte najevo lásku svým nejbližším každý den.
3. Ve všem, co vás trápí, hledejte to, co vás posiluje.
4. Usmívejte se, na své okolí i na sebe.
5. Prožijte tento rok tak, abyste se za ním mohli na Silvestra ohlédnout a říct si, Byl to dobrý rok.

Naviděnou v novém roce,
vaše holka z Moravy ♥

Jak jsem spala se zelím. Zbytečně.

Napsala 12.11.2014 Život

Znáte to.
Jste nachcípaní už měsíc v kuse, břišní svaly vám z teho věčného kašle vytvoří na břiše pekáč buchet (bohužel dobře schované pod vrstvou tuku), teče vám z nosa, a už prostě nevíte coby.
Na nemocenskou nemůžete.
Z antibiotik je vám ještě navíc na blití.
Z čajů pro „zdravé průdušky a plíce“ taky. Alespoň mně jo.
Tak co včil?

„Já ti dám skvělé tip. To stopro zabere. Vezmeš si zelí, naloupeš ho na plátky, potřeš ho medem, to si pak přiložíš na hruď, zabalíš do ručníka a jdeš spát.“
Lidi… Já to fakt udělala.
Já!
Já, která NESNESU v posteli jediné drobek, jsem vlezla do peřin obalená do zelí a medu.
Lehla jsem si teda na záda, zafixovala si, že se v noci nesmím vrtět (většinou se poslechnu) a rychle usnula.

Moje fyzika byla vždycky zoufalá, co si budeme povídat.
Víte, co udělá med na těle?
Na těle, které má vyšší teplotu, než jaká se udržuje ve špajzu?
Ještě když je ten med obalené zelím a to celé se vesele zapařuje v ručníku?
Já vám to povím…
Začne TÁT!

Takže to si takhle spíte, když si nevědomky hrábnete na krk a on lepí.
Myslíte si, že nejhorší budíček je vřískající mobil?
Není.
Daleko horší je, když se probudíte celí polepení a uvědomíte si, co všecko okolo vás musí být zaprasené.
Jenže já byla v takovém limbu, že jsem se zmohla jen na jednu věc.
Olíznout si prsty.
Ať nima nepatlám po dece.

olizovani prstu

Pak jsem hodila ruce za hlavu, že budu spát dál.
Cestou jsem zavadila o vlasy. Které byly taky od medu!
Tak chápete to? Já si dám zelí s medem na hruď, ale med mám ve vlasech?!
V tom jsem vystřelila z postele, jako když mě štípne vosa.

Bylo mně jedno, kolik je hodin. Budík nezvonil, takže pohoda.
Vlítla jsem do koupelny, sundala ze sebe ten sajrajt a od hlavy k patě se prohnala sprchou.
S hrůzou v očích jsem pak šla prohlédnout tu spoušť v posteli.
A světe div se, nic.

Asi se v té posteli dokážu natolik ovládat, že i když já su celá jako čuně, postel zůstane neposkvrněná.
Ježiš mluvím o zelí a medu samozřejmě!

Výsledek experimentu?
Zaspala jsem. A kašlu dál.

Nemáte nějaký zaručený recept, jak mi zachránit život, než se ukašlu k smrti?
Hlavně ať zas nemusím spát s nějakým jídlem!
Děkuji! :)

M.