Jak jsem spala se zelím. Zbytečně.

Napsala 12.11.2014 Život

Znáte to.
Jste nachcípaní už měsíc v kuse, břišní svaly vám z teho věčného kašle vytvoří na břiše pekáč buchet (bohužel dobře schované pod vrstvou tuku), teče vám z nosa, a už prostě nevíte coby.
Na nemocenskou nemůžete.
Z antibiotik je vám ještě navíc na blití.
Z čajů pro “zdravé průdušky a plíce” taky. Alespoň mně jo.
Tak co včil?

„Já ti dám skvělé tip. To stopro zabere. Vezmeš si zelí, naloupeš ho na plátky, potřeš ho medem, to si pak přiložíš na hruď, zabalíš do ručníka a jdeš spát.“
Lidi… Já to fakt udělala.
Já!
Já, která NESNESU v posteli jediné drobek, jsem vlezla do peřin obalená do zelí a medu.
Lehla jsem si teda na záda, zafixovala si, že se v noci nesmím vrtět (většinou se poslechnu) a rychle usnula.

Moje fyzika byla vždycky zoufalá, co si budeme povídat.
Víte, co udělá med na těle?
Na těle, které má vyšší teplotu, než jaká se udržuje ve špajzu?
Ještě když je ten med obalené zelím a to celé se vesele zapařuje v ručníku?
Já vám to povím…
Začne TÁT!

Takže to si takhle spíte, když si nevědomky hrábnete na krk a on lepí.
Myslíte si, že nejhorší budíček je vřískající mobil?
Není.
Daleko horší je, když se probudíte celí polepení a uvědomíte si, co všecko okolo vás musí být zaprasené.
Jenže já byla v takovém limbu, že jsem se zmohla jen na jednu věc.
Olíznout si prsty.
Ať nima nepatlám po dece.

olizovani prstu

Pak jsem hodila ruce za hlavu, že budu spát dál.
Cestou jsem zavadila o vlasy. Které byly taky od medu!
Tak chápete to? Já si dám zelí s medem na hruď, ale med mám ve vlasech?!
V tom jsem vystřelila z postele, jako když mě štípne vosa.

Bylo mně jedno, kolik je hodin. Budík nezvonil, takže pohoda.
Vlítla jsem do koupelny, sundala ze sebe ten sajrajt a od hlavy k patě se prohnala sprchou.
S hrůzou v očích jsem pak šla prohlédnout tu spoušť v posteli.
A světe div se, nic.

Asi se v té posteli dokážu natolik ovládat, že i když já su celá jako čuně, postel zůstane neposkvrněná.
Ježiš mluvím o zelí a medu samozřejmě!

Výsledek experimentu?
Zaspala jsem. A kašlu dál.

Nemáte nějaký zaručený recept, jak mi zachránit život, než se ukašlu k smrti?
Hlavně ať zas nemusím spát s nějakým jídlem!
Děkuji! :)

M.

Mají rozumoví lidé snazší život?

Napsala 18.10.2014 Život

Když jsem nedávno poznala svoji novou kamarádku, řekla mi:
„Jasně, ty jsi ta Mirka, co pořád brečí.“
Páni. Jako bych dostala facku.
Takovou tu, kterou vrazíte někomu, kdo plácá nesmysly nebo se chová jako blbec.
Aby se probral.

A přesně takhle jsem se probrala aji já.

Už mě popisovali mnoha různými způsoby.
Ta z Moravy.
Ta, co má kočku a psa. Atd.
Ale „ta, co furt brečí“, to ještě nikdy nikdo neřekl nahlas. Přestože to je pravda.

Tenhle popis mě přiměl zamyslet se nad dvěma věcma:
1) Moc brečím před druhýma lidma.
2) Rozumoví lidé to mají na světě snazší.

hidden

Ve spoustě chytrých knihách se píše, že citliví lidé mají lepší život.
Poslední dobou o tom dost pochybuju.
Možná, že v této statistice nejsou zahrnutí přecitlivělí lidé, které dostane kdejaká blbost (např. já) nebo absolutní emoční tutani (např. Sheldon Cooper z Big Bang Theory).

Odborníci tvrdí, že citliví lidé:
– jsou empatičtí
– lépe si hledají a udržují přátele
– chápou problémy druhých
– snáz vycítí potřeby svého partnera nebo partnerky

To je všecko pravda.
Ale já v tom vidím spoustu nevýhod:
– když jsou empatičtí a vnímají starosti svých blízkých, trápí je to taky, zvlášť pokud jim nemůžou nijak pomoct
– přátele si možná hledají snáz, ale zase si víc natlučou, když někomu slepě důvěřují
– valí na své přátele své opakující se problémy, až už to začne být nuda a vopruz
– pochopí přání a problémy partnera, ale hůř snáší, pokud to ten druhý nemá taky tak

connection between heart and brain restored - illustration

Rozumoví lidé se ze všeho rychleji oklepou.
Jdou prostě dál.
Občas si ani neuvědomují, jakou za sebou nechali spoušť.
A nijak je to netrápí, protože prostě opravdu neví.
Když je někdo zklame, buď ho odstřihnou nebo mu dají po tlamě a jede se dál.
V životě vybírají vždy to praktičtější řešení.
Pokud problém nemá řešení, přestanou ho řešit.
Když jim partner nebo partnerka na dotaz „co se děje“ odpoví „nic“, znamená to nic.

Někteří z vás by mi jistě řekli, že je lepší být ten citlivý člověk.
Protože se víc radují z maličkostí.
Protože je víc těší dávat než brát.
Protože umí lépe naslouchat.
A tak dál.

Hand drops a heart as romantic idea of love into mind of person

No jo! JENŽE – to by řekli právě ti citliví lidé.
Ti rozumoví jsou přesvědčení, že se taky radují z maličkostí.
Jsou přesvědčení, že dávají vše, co je potřeba.
Jsou přesvědčení, že dokážou naslouchat.
Neuvědomují si a nikdy si uvědomovat nebudou, že ledacos by mohlo být jiné a třeba i hezčí, protože pro ně to už takhle dobré je.

Nebylo by to na světě snazší, kdybychom byli emočními tutany?
Nebo je to jen o tom, jak k problémům přistupujeme?
Opravdu mají citliví lidé hezčí život, přestože rozumovým lidem přijde jejich život skvělý tak, jak je?
Dokážou citliví lidé ve svých myšlenkách potlačit neřešitelné?
Dokážou i citliví lidé z ničeho nic přepnout a jít dál?

M.

Jak jsem doma našla mrtvolu

Napsala 29.9.2014 Život

Jsem sice velká milovnice zvířat, ale jsou určité výjimky, které v oblibě rozhodně nemám.
Hady, pavouky a tudlenctu havěť, která děsí většinu normálních ženských.
(Tím chcu říct, že mě trefí šlak, až u sebe doma najdu hada nebo pavouka.)
Ale nejoprsklejší jsou holubi. Ti měštští.

Naše vzájemná nevraživost začala před několika lety v Prostějově, kdy mě jeden z nich uprostřed městského parku posral.
Na bílou mikinu samozřejmě.
A ještě si u teho tak vesele hvízd. Zmetek.

Když jsem se přestěhovala do Prahy, jeden pražské holub mě švihnul křídlem po hlavě a druhému jsem se vyhla hned následující den díky takovému temu matrix záklonu.
Pak jsme dlouho žili ve vzájemné toleranci.
Až doteď.

holub

Seděla jsem v kuchyni, když Belly začala vrčet.
Kouknu, a on to holub.
V klidu si sedí na zábradlí na balkóně a čumí.
No jistě, a pod ním je samozřejmě nas*áno!
A ještě cosi zeleného, fuj.

Tak jsem si řekla, otevřu dveře, uslyší hluk, odlítne.
Nic.
Zatleskala jsem.
Ani se nehnul. Jen otevřel to svoje oko, a tak děsivě se na mě podíval.
Začala jsem kolem něho máchat utěrkou.
Nic. Akorát peří se mu zavlnilo.
Vzala jsem si do ruky lopatku a smeták a začala mu tím bušit přímo u hlavy.
Zas jen tak hrozivě čuměl.

Nebudu vám nic nalhávat. Byla jsem vyděšená k smrti.
Každé jiné normální pták by vzal kramle, jakmile by uslyšel sebemenší hluk.
Až na tohodle. Bylo to fakt divný.
Odmítala jsem do něj répnout tou lopatkou. Byla jsem přesvědčená, že na mě zaútočí.
Tak jsem se rozhodla, že ho sejmu cherry rajčetem.

holub

Nejsu žádné tyran, takže prvních pět minut jsem se k temu ani nemohla odhodlat.
A to ty rajčata už byly jetý, takže měkčí než je zdrávo.
Hodila jsem třikrát. Pokaždé to samé rajče. Ani jednou jsem se netrefila.
(Beztak schválně.)
Bambus se zatřásl, ale holub se ani nehnul.
Tak jsem nechala holuba holubem, a odjela do města za kamarádem, který měl z této historky druhé Vánoce.
To ještě netušil, co ho po mém návratu domů čeká.

„Ten holub mi leží na balkóně mrtvé! Přede dveřma! Jsem otevřela, že se podívám, kolik mi tam nas*al a on je tam rozplesklé na zemi! Co s ním mám teď jako dělat??!!“
Bouřlivé smích.

„Zabal ho do novin, dej do igelitky, odnes do popelnice a pak si umyj ruce!“
„No to si děláš p*del! JÁ NA NĚJ ANI NESÁHNU!
„Ježiš normálně ho ukliď.“
„V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ!“

best friend

Musela jsem znít fakt zoufale, protože za mnou přijel až z druhýho konca Prahy, aby mi teho holuba odklidil z balkóna.
Já jsem se zmohla akorát na zatažení žaluzií, abych se na něj nemusela koukat.
A k těm jsem dolezla po čtyřech. Jen tak pro sichr.

Asi jsem příliš velká milovnice zvířat, než abych koukala na jejich mrtvoly.
A zvlášť, když ty mrtvoly ještě aji koukají na mě!
Ještěže mám tak báječné přátele.
Jen jsme nepřišli na to, jestli se něčím otrávil nebo jestli mám tak čistá okna, že chtěl skrze ně vletět do obýváku. Každopádně na úklid balkónu padlo jedno celé Savo.

Ale jedno vím určitě.
Jestli se ze mě někdy stane Popelka, tak čočku s hráškem si radši roztřídím sama!

 

Jak mi pískal požární hlásič

Napsala 23.9.2014 Život

Nesnáším ten pocit, když mi doma začne vřískat nějaká věc a já nevím jaká.
A ještě horší je, když tu věc najdu, ale nevím, jak ju vypnout.
To bych si radši oholila nohy škrabkou, než to poslouchat celé den!

Předevčírem se proti mně spikly všecky přístroje v bytě.
Dvakrát po sobě mi zamrznul noťas a u teho vydával takové chrchlavé zvuky.
Praskla mi žárovka. Už asi pátá.
Pískala v kuchyni lednička.
Byla jsem přesvědčená, že mi vybuchne aji elektrické sporák, jestli ho zapnu.

A pak tady pípalo ještě něco.
HODINU jsem zjišťovala co!

minion

Jak máte prázdné byt, akustika je ideální pro rockové koncert.
Takže když vám takhle v tom prázdném bytě začne něco pípat, není vůbec snadné najít zdroj, páč to prostě vříská celým bytem!

Určitě to je lednička, říkám si.
Použila jsem tedy osvědčené trik “vypni a zapni”… a nic. Furt to pípalo.
Hm, takže prostě budu muset obrátit všecky krabice vzhůru nohama, abych našla návod k ledničce a zjistila, co má sakra za problém.
Našla jsem všechny – na sporák, na troubu, na myčku, na digestoř, dokonce aji na dřez.
Ale na ledničku prostě ne.
Jak jinak, že.

Když jsem se otrávená vracela chodbou do kuchyně, zapípalo mi to přímo nad hlavou.
Zastavím se, zvednu hlavu – … tak odsaď vítr vane!
Houby lednička, POŽÁRNÍ HLÁSIČ TADY VŘEŠTÍ!

smoke-alarmshrunk

Přitáhla jsem si štafle, zkušeně se vyšplhala až nahoru, ošahala to ze všech stran a zmáčkla jediné, podotýkám, že červené, tlačítko.
Nikdy, NIKDY, nemačkejte červené tlačítko! Nikde!
Ten zatracené hlásič mi zapištěl do ucha takovým způsobem, že jsem z těch štaflí málem slítla dolů.
Ne nadarmo se temu říká alarm.
Ještě teď mi píská v uších…

Vzpomněla jsem si, jak mi před čtvrt rokem dával technik do rukou lejstro s „pokyny, jak zacházet s hlásičem, kdyby byl nějaké problém.“
Samozřejmě, že jsem ho mrskla do nějaké krabice.
A to znamenalo jediné.
OPĚT obrátit byt vzhůru nohama, protože předtím jsem hledala návod k ledničce.
(Bože, já už fakt potřebuju nábytek!)
Anger
„Pokud dojde k poklesu baterie pod danou úroveň, hlásič vydává každých 35s krátký akustický signál, a tím informuje o okamžité nutnosti výměny baterie! Otočte hlásičem doleva, vyjměte baterii a vložte novou.“
Ale co mám dělat s tím černým a červeným káblem, které je napíchlé k té baterce a nejde oddělat, o tom se tam už samozřejmě nepíše ani slovo!

Tak a se*u na to!
Ať si to tady prostě vříská, sousedi ať se jdou vyspat jinam, já koneckonců spát ani nemusím a ráno v 6:00 prostě nakráčím s tou pištící věcí rovnou do domácích potřeb, položím jim to tam na stůl, spolknu před nima Diazepam a oni už pochopí, co mám za problém.

Aktuální stav?
Už to nepiští.
Použila jsem metodu Phoebe z Přátel. (viz video)
Teď už jen čekám na teho sexy hasiča.

Taky máte nějakou veselou historku? Sem s ní!
Hezký první podzimní den všem. :)
M.

Jak (ne)malovat byt

Napsala 31.8.2014 Život

Můžete mi někdo vysvětlit, proč proboha existuje plná pr… škála odstínů BÍLÉ barvy?!
Já su ženská, takže samozřejmě vyjmenuju osmnáct odstínů modré – nachová, tyrkysová, bledě modrá, tmavě modrá, námořnická modř, indigo, blankytně modrá, azurová, …
Mno dobře, tak jen osm odstínů modré barvy.
Oukej, nevím, jak vypadá nachová a azurová.
Ale odstíny bílé?!
Dokonce svatební šaty snad mají jen tři odstíny! – sněhově bílá, slonovinová kost a champagne.
… Nebo ne?

bílá

No, každopádně bílá je nuda.
Tím teď teda nemyslím ty svatební šaty, ale barvu na zdi.
Já mám ráda barvy. Je to veselejší.
Pět let jsem žila v bytě, který měl každou místnost jinak barevnou a zalíbilo se mi to.
Takže když jsem se přestěhovala do holobytu, bylo jasné, že skončím se štětkou v ruce.
(Beru zpět, s válečkem v ruce. Ať nevypadám jako nějaká hajzlbába.)

Přestože mi bratránek nabídl pomoc, rozhodla jsem se, že si vymaluju sama.
Nemůže to přece být tak těžké, navíc nejsu žádná máčka!
Sedla jsem na net, googlila, poptala se pár zručnějších kamarádek a vyrazila na nákup.
Ještě teď se mi třepe ruka, když si vzpomenu, že jsem tam nechala asi litr. A to, jak se později ukázalo, byl teprve nákup č.1.

Koupila jsem si bílé Primalex plus (jeden z mnoha bílých odstínů) a tónovačky stejné značky.
O tomhle Primalexu se psalo přímo vzadu na těch tónovačkách.
Smíchat to bude tím pádem pohoda, když to tam píšou.
Hm, jenže už jsem nevěděla, že to musíte míchat asi milion let, aby se všecko správně spojilo.

chyba

Naštěstí byl kamarád na telefonu.
„Mám to flekatý!!!“
„Nech to uschnout.“
„Už to je skoro uschlý a mám to flekatý!“
„Pošli foto… vždyť vidím, že to není suchý!“

„Ale je!!!“
Nebylo.

Abych nějak zaplácla čas, než to teda uschne, odlila jsem si trochu bílé a přetřela všechny zelené cákance okolo.
Sem si myslela, že na tom se nedá nic zkazit. Pche!
Po zaschnutí vidíte, že není bílá jako bílá.
Ložnica tedy skončila s jakž takž ucházející zelenou a dvěma odstínama bílé.
Ne, na to se nedalo koukat.
Až bych ležela v posteli, viděla bych přímo nad sebou, jak ta bílá nesedí s tou bílou vedle.
Ne, nemám žádnou obsedantně kompulsivní poruchu, prostě nebudu koukat na bílé strop s bíléma flekama!

Nakonec radši bratránek dojel aji s přítulkou a pomohli mi to dát dokupy.
Museli jsme jet znova nakoupit.
„Co ten strop? Chceš si ho přemalovat?“
„Rozhodně ano!“
„Kup si toť ten Klasik, s tím máme dobrou zkušenost.“
Jak se ukázalo, Klasik by se dal přirovnat ke sněhově bílým svatebním šatům.
Takže ložnice měla TŘI odstíny bílé.

kill me now

Zavolala jsem do developerské firmy.
„Proboha vás prosím, JAKOU bílou jsou vymalované interiéry?“
„Měl by to být Primalex standart.“
Bezva. Už jsem měla doma Polar, Plus, pak nějaké Klasik, tak proč nekoupit další, že.

Už jsem se s tím nepárala, nachystala si rovnou váleček a vrhla se na zeď.
Jenže ta byla po přetření béžová!!!
Přece nejsu tak blbá, abych koupila béžové.
Kouknu na pikslu – “bílý”.
Takže teď už je ložnice zeleno-bílo-bílo-bílo-béžová.

Přišel čas na frťana.
Asi na pět frťanů.
A pomohly! Za prvé mým orvaným nervům a za druhé měla béžová barva dost času na uschnutí, aby nakonec ukázala svůj pravé bílé odstín.
Uf.

vymalováno

Ponaučení?
1. Doporučení kupovat předem namíchané barvy není kec.
2. Že se strop má dělat jako první má taky svůj důvod, hlavně když jsou boční zdi barevné.
3. Když lezete na štafle po stoosmdesátéšesté, dokážete na nich stát na špičkách jedné nohy.
4. Nestůjte na štaflích na špičkách jedné nohy o půl třetí ráno, když se vám únavou točí hlava.
5. Zeď potřebuje na uschnutí delší dobu než dva díly seriálu Krok za krokem.

A co vy? Máte někdo bílo-bílo-bílý pokoj? :)

“20 random facts” aneb něco o mně

Napsala 8.8.2014 Život

Ok, su zoufalá.
Su blogerka úplně na prd.
Pravidlo č.1 – pište pravidelně!
Áááá!
Tož prostě občas má člověk horší období.
Stejně jako mají lidi období sucha, chápete, ne.
Tak se přidám k aktuálnímu trendu blogerek a sepíšu svých “20 random facts”, aspoň budete vědět, kdo vám tady ty rádoby články vůbec píše.
Tak tedy, hurá do teho!

secret

1. Nesnáším žužlavé jídlo. Houby, to tučné na mase, mořské plody, šneky, prostě jak to je žužlavé (neznám nějaké ofiko název), ani za nic to nepozřu. POZOR! To samozřejmě neplatí pro kokinka. :) Nicméně při vaření kakaa je NUTNOST vyndat ten žužlavé fujtajkslové škraloub.

2. Su schopná nechat ležet koš s nevyžehleným prádlem třeba měsíc. Možná i dýl. A nakonec ho jen vyskládám a oblečení složím se slovy Ono se to … (doplň dle libosti).

3. Mám doma britskou kočičku Mayinku a bišonka Belly. Obě jsou na mě dost fixované… Ježiš no tak jo, dobře, já su teda fixovaná na ně, no.

4. Jak chlap hezky voní, jdu do kolen. Jo a chlapi v košilích. To je pak pro mě neodolatelné kombo. Vrrr!

5. Chtěla jsem být želva Ninja. Opravdu. Donatello. Byl božské. Měl nejhezčí jméno. A byl fialové.

malá já

6. Mým nejoblíbenějším ovocem jsou jahody. Jen tak, s cukrem, mačkané, loupané, strouhané, krájené, řezané, stříhané, s jiným ovocem nebo samostatně. Ale bacha, chyták, zmrzlinu mám radši pistáciovou.

7. Jsem pošuk na knížky. Zatímco spousta holek utrácí za hadříky, kosmetiku (to já teda dělám taky samozřejmě), tak mojí největší úchylkou jsou knížky. Které teď ani nestíhám číst.

8. Mám čtyři sourozence a já su nejmladší benjamínek. Ten nejvíc rozmazlované. Hlavně těma zmíněnéma sourozencama.

9. Nesnáším drobky v posteli. To mě úplně na nože bere. Snídani do postele mi nikdy nikdo nenoste, protože první, co mě napadne, je to, kdo pak bude ten bordel uklízet. (Ale jinak su romantička každým coulem.)

10. Bývám často nerudná a většinou je to ze dvou důvodů. Buď su hladová a nebo unavená. Pré, že hladové chlap kdesi cosi. Kecy prdy beďary! Hladová ženská je teprve maso!

hlad

11. Co žiju v Praze, chodím všude pozdě. Při případné schůzce počítejte s tím, že vám pravděpodobně napíšu sms, že mám trochu zpoždění.

12. Hraju v ochotnickém divadle a strašně mě to baví. Doufám, že naše fanoušky to baví taky.

13. Uvařím guláš, upeču všemožné cukroví, ale na vajco natvrdo si musím najít recept. To jako fakt. Jednou jsem kvůli temu třikrát volala našim.

14. Většinu svého oblečení mám ve čtyřech barvách – tyrkysová, magenta, bílá a černá. To jsou moje top barvy. Žlutou u mě nehledejte. A pokud ji přece jen najdete, tak ji honem rychle odneste!

15. Když mám depku, pustím si doma na plné koule rychlou hudbu a trsám po bytě jak šílená. Zabere to vždycky!
Dodatek: Ještě nemám žaluzie.
Dodatek 2: Ani závěsy.
Dodatek 3: Soused si o mně myslí, že mám problémy s alkoholem.

funny dance

16. Ve filmech mám ráda happyendy. Ale aji u těch brečím. Aji u dojemné scény. Ano, i u reklam. Když tak nad tím přemýšlím, brečím vlastně v jednom kuse. A ano, je dojemné, když se v prvním díle Doby ledové tygr Diego loučí s tím prckem!

17. Líbí se mi na lidech vrásky okolo očí. Znamená to, že se hodně smějou. To je fajn. To je pěkný. #prycsbotoxem

18. Když mám v limonádě či jakémkoli jiném pití plátek citronu nebo pomeranče, sním ho aji se slupkou. Mně to chutná. A ten chemické postřik se stejně vcucne až dovnitř, tož co.

19. Mám asi 36 nejoblíbenějších filmů, 24 nejoblíbenějších jídel, 48 nejoblíbenějších knížek a všichni moji přátelé jsou ti nejlepší. Su trochu impulsivní, pravda.

20. Ať vstávám, kdy vstávám, probouzím se v jedenáct. Nejproduktivnější bývám okolo půlnoci. Pozn.: Tento článek dopisuju ve 3:21.

A co byste přidali na svůj random seznam vy? :)
Mějte hezký den a užívejte léta! M.

Jak jsem se nekoukala na porno

Napsala 30.6.2014 Život

„Je nám líto, požadovanou stránku momentálně nelze zobrazit.“
No tak to už snad nemyslijou vážně…
Spím na zemi, žiju bez kuchyně (a ještě měsíc budu), kupované jídlo si ohřívám v pytlíku v horké vodě, ale internet, internet musí šlapat jak hodinky!

Měla jsem zrovna puštěné Voyo, když se video začalo sekat, načítat od začátku, přerušovat, no prostě to byl vopruz skrz na skrz, nedalo se na to koukat.
Vytočila jsem firmu XY, ať s tím urychleně něco udělají.
Když si člověk něco platí, má to fungovat.
A já se chcu koukat.
Chcu se koukat na… na… ehm… chjo, já to snad neřeknu…
No na Ulicu, no!

Ano, je to tak. Koukám se na Ulicu.
Ne, necítím se díky tomu seriálu nějak duševně obohacena, ale když večer přijdete dom, začnete vařit a pustíte si k temu telku, je tam Ulica. A vaříte pravidelně. Večeříte pravidelně. V tuhle hodinu. Tak si zkrátka za čas zvyknete.

Mám ráda stereotypy. Jsem absolutně nespontánní člověk. Udržuju si svoje zvyky. Vyhovuje mi, když mám svůj život pod kontrolou. To už by bylo zase na jiný článek, ale zkrátka a dobře, Ulicu mám spojenou s večeří o samotě, a tak se na ni prostě koukám.
Suďte mě, no.

„Aha, takže internet vám nefunguje?“
„Ale ano, funguje, ale hrozně se seká. Hlavně videa se sekají.“

„Youtube vám nejede?“
„No… youtube taky no… Ale aji jiná videa…
… zdá se mi to, nebo to zní trochu jinak, než jsem původně myslela?

Odpověď žádná.
Asi přemýšlí jaká jiná videa.
Z vlastní zkušenosti vím, že fantazie často bývá horší než realita, takže…
Vysvětli to, rychle to VYSVĚTLI!
„Jako youtube taky, ale třeba aji jiná videa, na která se prostě normálně koukáte.“
Mno, tak to je lepší a lepší.
„Jasně, chápu.“
To byl smích? Slyšela jsem v tom jeho hlase, jak se USMÍVÁ?!

On si myslí, že se mi seká porno!

I když… Na druhou stranu…
Možná je tahle varianta lepší, než kdyby věděl, co se mi seká ve skutečnosti.
Aspoň budu vypadat atraktivněji.
A očividně taky náruživěji, když hned volám, aby to spravili.

Po třech týdnech je stav internetu stejný, ale snažijou se přijít na chybu.
Už jsem jim vysvětlila, že se seká všecko. Nejen videa.
Možná právě proto to ještě nespravili.
Kdybych jim řekla poslyšte, tyhle erotické stránky mi nejedou a dost negativně to ovlivňuje můj sexuální život, tak s tím laskavě něco udělejte, možná bych dneska měla nejrychlejší internet v baráku.
Nebo by mi laskavě chtěli udělat něco jiného, kdo ví.

Máte nějaké veselé historky s nefunkčním internetem?
Totiž pardon, na nefunkčním internetu nic vtipného není, já o tom vím své. :))

Jak jsem si v Karolinu trhla ostudu

Napsala 18.6.2014 Život

Srdečně Vás zveme ke slavnostnímu ukončení kurzu Psychologie pro každý den a předání osvědčení, dne 3.6. v 16 hodin v Malé aule Karolina, Ovocný trh, Praha 1.

Uf. No tak to jsem stihla za pět dvanáct. Ale fakt. Za dvanáct hodin to vypukne.
Taky jsem se mohla na ten mail podívat dřív, že.
Jenže celý týden jsem se stěhovala, malovala, uklízela, tahala krabice a …
No jo, krabice! Dyť já mám všechno oblečení v krabicích! A ty jsou v komoře zarovnané krabicama s knížkama!
Takže s oblečením je do sestavení nové skříně ámen.
A skříň je v nedohlednu.
Mno, tak prohrábnu to, co mám a něco se tam pro tu příležitost najde.
Však o nic nende, ne…

Tramtadadá!
A vítězem se stává… světlá halenka, černé legíny a nové a božské botky Ecco.
No dobře, nejsou zrovna společenské, ale venku je slušná kosa a v balerínách přece nebudu mrznout.
Mno, ani ta halenka s legínama není žádné terno, ale lepší jak rifle a sportovní tričko.
Prostě šaty a jiné společenštější věci jsou zahrabané hodně hluboko a kvůli temu, aby mi dali jedno lejstro, neobrátím vzhůru nohama celé byt. Navíc když si z těch krabic nejspíš brzo uženu kýlu.

moje ecco

Opráším ze sebe prach z betonu (nemám ještě podlahy), hodím na sebe kabát a fičím.
Cestou do sebe rychle hážu jedny quesadillas z Panerie a svištím na Můstek.
A samozřejmě pozdě, jak je během posledních šesti let mým blbým zvykem.

Konečně stojím před Karolinem, lezu dovnitř a…
Ježiš to je trapas.
Všichni jsou tu načančaní a já mám na sobě legíny a halenku.
A navíc jsem si dipem z quesadilly pobryndala kabát.
Ach bože, jsem v malé aule Karolina, historické budově, v humpoláckých botech.
Chlapi mají kvádra!
A ženské jsou v šatech, sukních a lodičkách!
A já mám legíny…
Tak tohle je určitě nejostudnější den mého života.
A všichni mají doprovod, zatímco já su tady sama.
Radši se zasouvám do rohu, abych byla co nejmenší a ideálně neviditelná.

robe

Ježiš ti kantoři mají všeci taláry! TALÁRY!
Tak to je můj konec.
A ruce mám ulepené od teho pocintaného kabátu. Dyť jim tu zaprasenou ruku ani nebudu moct podat!

„… Budeme vás volat postupně podle abecedy. Prvně se podepíšete paní A a poté vám paní B předá osvědčení.“
No tě pic.
Takže teď bude každé na každého koukat.
A všeci uvidijou, co mám na sobě.
Dyť mi to lejstro ani nedaj!

Hm, první má lodičky.
Aji druhá.
Třetí.
Čtvrtá.
Patnáctá.

„… magistra umění Miroslava Jaroševská…“
Sotva jsem vykročila směrem k vedení univerzity, upoutala jsem pozornost.
Zatímco doposavaď se ozýval ladný a elegantní klapot lodiček, najednou duní celou místností, jak si to sunu pro diplom v těch svých křuskách.
Nejradši bych skočila do té historické zdi.
Rudá až za ušima přebírám papír a dělám, že nevidím ten podezřívavý pohled, kterým mě proděkanka (či co za funkci to měla) sjela od hlavy až k patě.
Můžu se Vás na něco zeptat? ptá se mě paní A.
A je to tady. Chce vědět, proč su oblečená jak nějaké hotentot.
Řekla jsem ten titul správně? Abych třeba někoho neurazila.
Jo, ano, řekla.
Uf. O fous.

Příště si musím nachystat pohotovostní krabicu pro všechny možné případy!
A co vy? Taky jste zažili nějaké nechtěné módní „fopa“?

 

#Recenze: Co je nového, kotě?

Napsala 5.5.2014 Knihy

Představte si, že vás po deseti letech požádá váš přítel o ruku.
Co vy na to?
Skočíte mu s pískotem okolo krku? Rozbrečíte se radostí?
Nebo mu hodíte prstýnek na hlavu a vezmete roha?

Delila udělala to druhé. Sebrala psa Tlusťocha, desky Toma Jonese, pár svých švestek a utekla z nudného Bradfordu i od nudného Lennyho rovnou do velkoměsta. Osudové setkání s televizním producentem Charliem ji zavede až do Notting Hillu. Bohužel se jí na začátku zrovna moc nedaří, a tak ocení pomoc výstřední Vivienne a jejího kamaráda Sama. Začnou se jí plnit všechna přání. Sekne s prací, stane se bohatou slečinkou, žije v nóbl bytě s francouzskými okny, vymetá večírky, zkrátka nastane pravý opak jejího šedivého života v Bradfordu. No jo, jenže ono to najednou nějak přestává být ono…

Co je noveho, kote
Takže asi tak.
Se čtením jsem se trochu zasekla, ale nebylo to vinou nudného příběhu.
Ten nudný život s nudným Lennym trval jen chvíli, nenakazila jsem se.
Kniha Co je nového, kotě splnila svůj účel.
Pobavila jsem se, odpočinula si, zasmála se, prostě pohoda.
Podobně jako ostatní knížky od Alexandry Potter bych i tuto zařadila do té lepší kategorie ženských románů.

Sama A.P. uvedla, že se jedná o její prvotinu a že má s příběhem citové pouto.
Jestli se však jedná o osobní příběh a sebe autorka stylizovala do jedné z postav nebo zkrátka šlo „pouze“ o její první knihu, nevím.

Co se týče samotného příběhu, některé myšlenky mi byly sympatické:
Že zůstavat ve vztahu z pohodlnosti k ničemu dobrému nepovede.
Že jakákoli změna je vždycky k užitku. (I když si přihoršíme, alespoň se poučíme.)
Že ve vztahu je potřeba vystřízlivět, abychom se na něj dívali reálnýma očima.

Pokud máte rádi romantiku, určitě se vám bude knížka líbit.

Hodnocení: 9/10

Název: Co je nového, kotě?
Autor/ka: Alexandra Potter
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: Kristián
Počet stran: 254

Když páprda balí mladou holku

Napsala 1.5.2014 Život

No mě mrskne.
To jsou teda triky dneska.
Ve 21. století už se holky nezvou na sbírku motýlů ani procházku pod hvězdama.
Dneska na vás rovnou vytáhnou prachy!

Stála jsem v Bille u pokladny a přede mnou ve frontě přešlapoval starší pán.
Obtloustlý, dlouhé bílé vlasy a klobouk ála Indiana Jones.
Vyndala jsem na pás zeleninu, nízkotučný sýr, pár jogurtů, šunku, znáte to.
Indiana se na mě otočil a s divným úsměvem sledoval, jak vykládám zboží na pás.
Nesnáším, když zákazník přede/za mnou hypnotizuje každou věc, kterou nakupuju.
To jako z nudy přemýšlí, co budu vařit?

Furt na mě kouká.
Bože ne, on na mě určitě promluví, nekoukej na něj, NEKOUKEJ NA NĚJ!
Koukám, samozřejmě, že koukám.
Vždycky, když na mě někdo kouká, tak prostě koukám taky, no!

„Téda, slečno, to je ale zdravý nákup!“
Nasazuju krátký strojený úsměv.
„Všichni chceme být krásní a zdraví, vy už krásná jste, tak ať jste taky zdravá, že..“
Jéžiš! Co mu na to jako mám říct?
Měla jsem na ten pás přihodit pár balíčků kondomů, ať mu tu poznámku o zdraví potupluju.

money

Zmůžu se aspoň na „Mno… ehm… heh…“
Tak co on to má na tom páse…. hm, nějaká zelenina a maso…
„Však vy máte taky poměrně zdravý nákup.“
Ať su slušná.
„Jó, to víte slečno, já krásný nejsem a už ani nebudu, tak mně zbývá jen to zdraví!“
Né, že né. Že nechce, ať ho začnu chválit. Že ne. Že ne?

„Dobrý den, klubovou kartičku, prosím…“ říká prodavačka naučeně.
„Hezký den mladá paní, ale jistě, tu tady někde mám!“
Do toho se směje a po očku kouká, co já na to.
Mno? Co? Mám se smát taky něčemu nebo…?
Asi ne, asi jen kouká.

Skládá nákup do tašky a culí se, jako by si něco šlehnul.
„122 korun prosím.“
Rozevře tu svoji koženou peněženku a nakloní ji směrem ke mně.
Šmarja, proč mi to ukazuje?!
„Jéjda, to jste mě dostala, já nemám drobné!“
Pak vytáhne tatíčka Masaryka a začne mi jím mávat před nosem.
Jo ták! Má mě ohromit, že mu přišel důchod!
Tak teď jsem tam měla přihodit ty kondomy!

Nakonec různě po kapsách posbíral těch pár šupů, Masaryka zase schoval a odešel.
Asi věděl, že sbírku motýlů nebo procházku pod hvězdami ani nemá cenu vytahovat.
(Nakonec ani tu pětitisícovku nemusel vytahovat.)
Takhle se dneska balí holky?
To abych byla příště líp připravená!

Snažil se na vás někdy nějaký muž zapůsobit svou naditou kapsou?
Hezký první máj všem! :)